Hana Zagorová původně toužila po kariéře divadelní herečky a vystudovala brněnskou JAMU (studium absolvovala Vančurovým představením Josefína; tuto roli později ztvárnila i v televizi). Nakonec se její doménou stal zpěv, k němuž se dostala víceméně náhodou. Začala spolupracovat s ostravským rozhlasem, kde vznikly její první nahrávky, již v roce 1965 měla v televizi vlastní pořad Písničky pro Hanku.
Její vzestup mezi nejpopulárnější zpěváky začal až s rokem 1969, kdy přesídlila do Prahy a stala se objektem zájmu předních skladatelů (např. Karel Svoboda, který pro ni napsal písně jako Gvendolína nebo Studánko stříbrná). Hlasové nedostatky Hany Zagorové (nakřáplý hlas se špatnou výslovností sykavek) se paradoxně staly její předností, protože díky nim měla osobitý projev a mezi ostatními zpěvačkami byla snadno rozpoznatelná. Její repertoár měl po celá 70. a 80. léta značně kolísavou kvalitu – od skutečně kvalitních šansonů s působivými texty (z nichž mnohé si napsala sama) ke kolovrátkovému popu. Počátkem 70. let hostovala v Semaforu (Kytice), poté se téměř výhradně soustředila na zpěv, stěžejní je její spolupráce s kapelníkem a skladatelem Karlem Vágnerem, která se datuje od roku 1973. Dnes se dá těžko soudit, zda Zagorová byla v té době nejlepší zpěvačkou, ale osobitý hlas spolu se šťastným výběrem zahraničního i domácího repertoáru vedl k tomu, že plných devět let (1977-1986) byla vítězkou Zlatého slavíka, byť poslední ročníky ji i její okolí stály značné úsilí, což sama přiznává.
Od roku 1975 spolupracovala se zpěvákem Petrem Rezkem (hity Asi, asi; Duhová víla), počátkem 80. let ji začali doprovázet mladí zpěváci Petr Kotvald a Stanislav Hložek. Tento fakt spolu se snahou o udržení přízně publika a omlazení repertoáru vedl ke značně diskutabilní tvorbě a její televizní vystoupení byla často nedůstojná dámy na prahu čtyřicítky; nicméně v této době (první polovina 80. let) byla Zagorová na skutečném vrcholu popularity. Také v této době vznikly skutečně kvalitní písně stojící za poslech i dnes, ale zanikají v nahrávkové nadprodukci, které hudební a textové klenoty stahují do dobově šedivého průměru. Po skončení vítězné éry ve Zlatém slavíku se její repertoár stal více šansonovějším a kvalitnějším. V roce 1989 podepsala petici Několik vět, což vedlo k dočasnému zákazu činnosti těsně před pádem komunismu. V komorní písňové tvorbě pokračovala i v 90. letech, nicméně koncem dekády pod vlivem velkých návratů zpěvaček své generace se i Zagorová prosadila moderním zvukem (hity Je naprosto nezbytné, Navěky zůstane pouze čas). Hana Zagorová nahrává a koncertuje dodnes, nyní mj. vystupuje v muzikálu Jack Rozparovač. K pěvecké kariéře Hany Zagorové můžeme mít řadu výhrad, nicméně čtyřicet let na scéně populární hudby je hodno především obdivu bez ohledu na kritické posouzení faktu, kolik z více než tisícovky jejích písní patří do zlatého fondu.
Televizní a filmová tvorba Hany Zagorové čítá poměrně malý počet titulů. V roce 1969 hrála s Josefem Lauferem v televizním filmu MADAM A SEDM LOUPEŽNÍKŮ, v roce 1970 v inscenaci TLUSTÝ PRADĚDEČEK, v dalších letech vystupovala v televizi převážně v hudebních pořadech. V roce 1980 dostala hlavní (a jedinou) filmovou roli v povedené parodii TRHÁK z dílny dvojice Svěrák-Smoljak. Trhák je zdařilý a dodnes populární film, nicméně participace Hany Zagorové není jeho nejsilnější stránkou, sama zpěvačka nemá o svém hereckém výkonu nijak valné mínění. V poslední době se Hana Zagorová objevila ve filmu HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ (2005). Z hudebních televizních pořadů stojí za zmínku cyklus Dluhy Hany Zagorové, který se vysílal několik let v 80. letech, později byla pak moderátorkou pořadu Když nemůžu spát nebo spolu s manželem Š. Margitou zábavné šou Hogo Fogo.
Prvním manželem Hany Zagorové byl od roku 1986 tanečník Vlastimil Harepes. S ním se v roce 1991 rozvedla a vzápětí se podruhé provdala za slovenského operního pěvce Štefana Margitu, jehož po omezení svých vlastních aktivit v 90. let doprovázela na koncertních turné a divadelních angažmá po celém světě. Hanu Zagorovou po celý život provází problematické soukromí, ať již to byly partnerské problémy před prvním sňatkem nebo vážné krevní onemocnění, jež jí v minulosti nedovolovalo opustit republiku déle než na tři týdny.
Většinu písní napsali autoři přímo pro film, s výjimkou písně "Znám křišťálovou studánku", kterou Hana Zagorová zpívala v televizi už o tři roky dřív - v pořadu Dostaveníčko v Průhonicích (1977). (Willy Kufalt)
Hanička Písnička na unikátních záběrech z mládí. Populární zpěvačku nechtěli vysílat!
Hana Zagorová, která dnes slaví sedmdesátiny, je jedinou zpěvačkou své generace, která se po celou dobu kariéry drží v první desítce žebříčku oblíbenosti. Nazpívala přes 820 písní, v dobách své největší slávy zvládla během jednoho roku vystoupit na 360 koncertech a po Lucii Bílé je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý zpěvák v kategorii zpěvačka v historii ankety. Ke zpěvu se přitom dostala náhodou, jejím snem totiž bylo stát se herečkou.
Všechno začalo v roce 1963, kdy se Hanka se svými spolužačkami z ostravského gymplu jen tak z hecu přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty.“Já jsem sice věděla, že ze mě se stoprocentně stane herečka, ale legraci přece nezkazím. Vybrala jsem si písničku Rozmarné stvoření (Znám jedno rozmarné stvoření, kterému vůbec nic není vhod...) Přišla vyřazovací kola, všechny holky vypadly, jen já zůstala. A najednou nastal den finále s Orchestrem Gustáva Broma. Ten mě při generálce zastavil: 'Tož, děvčico, rád bych si promluvil s tvým tatínkem!'” vzpomínala zpěvačka ve své autobiografii Dřív, než to zapomenu.
Následovalo první zkušební natáčení v Českém rozhlase v Ostravě. Hanka sice byla z poslechu svého hlasu nadšená, ovšem rozhlasový štáb naznal, že kvůli velké vadě zpěvaččiny řeči nelze píseň do éteru pustit. Nařídili jí okamžitě zajít na foniatrii. 'Sykavky jsou strašné - s, š, z, ž, c, č - a všechno,' zněl verdikt. Paradoxně se však hlasové nedostatky staly později zpěvaččinou předností, protože jí dodávaly osobitý, nezaměnitelný.
Když v roce 1964 Zagorová poprvé natáčela v ostravské televizi, samou trémou se jí roztřásla kolena. Režisér Zdeněk Havlíček si toho všiml a usoudil, že musí něco udělat, 'aby se ta holka tak nebála!’ “Měla jsem připravenou písničku Budou krásné prázdniny, upozornili mě, že až přijde můj výstup, mám si dát na záda batoh. Všechny pořady se vysílaly živě, batoh ležel na zemi, a když jsem ho chtěla zvednout, zjistila jsem, že mi ho naplnili cihlami. Místo trémy jsem se zajímala vlastně jen o to, jestli ho vůbec zvednu. Nakonec všechno dopadlo skvěle, byla jsem na obrazovce plná dobré nálady a hlavně - zbavila jsem se první trémy,” popisovala své televizní začátky Zagorová.
První koncertní vystoupení naživo probíhalo ještě dramatičtěji. Bylo to na koncertě Evy Pilarové, který konferoval její manžel Jaromír Mayer. Ten Hanku Zagorovou na jeviště uvedl slovy: “Teď vystoupí Hana Hegerová!” Režisér Vašta pak omylem zhasl světla muzikantům u not. Ti začali ve tmě postupně odpadávat, jen Zagorová se dál svíjela ve stroboskopu. Když dirigent Josef Vobruba slyšel, jak se se všechny nástroje vytrácejí, do zapnutého mikrofonu sboristek utrousil: “No já se na to….!" V tu chvíli celý sál věděl, co si má o vystoupení myslet. “Moje premiéra tehdy skončila neslavně,” zkonstatovala Zagorová.
Nicméně od roku 1965 měla Zagorová v televizi vlastní pořad Písničky pro Hanku. V roce 1968 vydala svůj první singl s písní Svatej kluk a od dva roky později své první LP Bludička Julie (1970), nesoucí jeden z jejích největších hitů. Už v roce 1968 skončila v anketě Zlatý slavík pátá. V letech 1974 a 1975 získala bronzového slavíka, následoval stříbrný a od roku 1977 obdržela Zlatého slavíka devětkrát po sobě.
Do historie populární hudby se Hana Zagorová zapsala spolu s termínem beatový šanson, který vystihuje zpěvaččinu schopnost podat příběh písně a text tak sugestivně, že jí posluchač věří. V tom ji pomáhala herecká průprava. Hanka totiž studovala na hereckém oddělení brněnské JAMU a hostovala v pražských divadlech Apollo a Semafor. A jak na tyto časy zpěvačka s odstupem let vzpomíná? „Tehdy jsme mohli jít do hospůdky, vracet se veselí po ulici v pět ráno a nikdo pak dva měsíce nepsal, že se někdo někde opil,“ naznačila v rozhovoru pro Ona.idnes.cz.
Po albech Vyznání (2014) a O Lásce (2016) pokračuje Hana Zagorová ve spolupráci s mladými autory, kteří jsou často úspěšní i ve svých kariérách. Její nové album se jmenuje Já nemám strach a pod písněmi jsou podepsaní Marek Ztracený, Radůza, Xindl X, Kuba Kubín, Martin Chodúr a další.
Album je stylovým mixem popu a šansonu a nechává vyniknout zpěvaččině interpretační osobitosti. Jeho krédem je nacházení optimismu v překonávání nástrah, které přináší život.
V minulosti jste spolupracovala s významnými autory české populární hudby. Jaká je podle vás nová generace, jejíž několik tvůrců vám napsalo písně pro nové album?
Je báječná. Myslím si, že roste nová galerie autorů, kteří – a nerada bych, aby to znělo pateticky – mají co říct a mají jasné výpovědi. Jsem jimi nadšená. Musím ale současně říct, že mě absence starších autorů mrzí. Byla jsem zvyklá na spolupráci s nimi, ale oni teď píšou méně, než bych si představovala, anebo pro mě nemají písně, které by mi nabídli.
Třeba v osmdesátých letech se mnohokrát ukázalo, že vaši tehdejší autoři dokázali napsat písně, které se ihned staly hity a měly v sobě jistou nadčasovost, protože mnohé se hrají dodnes. Přijde mi, že mladší generace není v tomto ohledu tak úspěšná. Souhlasíte?
Nesouhlasím, a ráda vám to vyvrátím. Řekla bych, že jste dal dohromady dvě věci, které k sobě vlastně až tak nepatří. Napsat hit na první poslech je sice dobré, ale jakmile se ten první poslech víckrát neopakuje, hit nevznikne. V minulých letech rádia nové písničky hrála, a umožňovala tak, aby z nich hity byly.
Myslím si, že například Marek Ztracený, jenž mi složil na desku dvě písně, umí napsat hit. U některých jeho skladeb je už po prvních posleších jasné, že mají našlápnuto na to, být šlágry. Musí se ale vysílat, musí být v éteru. Myslím si, že to v tomto ohledu bylo dříve jednodušší. V současné době totiž rádia písně do svých rotací velmi pečlivě a opatrně vybírají.
Z vašich písniček se také hrají především ty starší…
Na jednu stranu je to pravda, ale když to porovnám se svými vrstevníky, řekla bych, že na tom zase nejsem tak špatně. V rádiích se hodně hrály například Adieu z alba Zloděj duší z roku 2007, Je naprosto nezbytné z roku 2003 od Jirky Březíka nebo Muziko, hraj z roku 2016 od Radůzy. Všechny hraju na koncertech a ohlas na ně je báječný.
V písničce Já nemám strach, kterou napsal Marek Ztracený, zpíváte o tom, že vám nevadí přicházející věk. Je obsah textu licencí autora, anebo je to váš postoj, o kterém jste s ním hovořila?
O obsahu jsme s Markem nemluvili. Dostala jsem ji tak, jak je na desce. S jejím obsahem ale souhlasím, protože si myslím, že je zbytečné bojovat s věcmi, které nemůžete ovlivnit. Přibývající léta jimi jsou. Přicházejí, a vy si je buď připustíte, anebo ne. Všichni se přece snažíme, abychom vypadali dobře a abychom byli v dobré kondici. Jestli máte z přibývajících let strach, vaši vizáž to neovlivní.
Je pro vás důležité být v hudbě stále aktivní?
Je to velice důležité. Vůbec si neumím představit, že si někdy sednu, budu si prohlížet staré fotografie a vzpomínat na staré časy. Nedokázala bych to. Když po sametové revoluci nebyla má generace zpěváků tolik prezentována v médiích či na koncertech, přemýšlela jsem o tom, jestli se nezačnu více věnovat psaní textů a hudebních scénářů. Nenapadlo mě ale, že bych vzpomínala na to, jaké to bylo nebo nebylo před lety krásné.
Občas si napíšete text pro nějakou písničku, kterou interpretuje. Na nové desce je to skladba Cizí. Jak moc jste v psaní textů aktivní?
Nejsem moc velký psavec. Písničku U Turn/Lili od Oliviera Coursiera a Simona Bareta jsem poslouchala letos v létě a líbila se mi. Byl to tak silný impulz, že mě napadlo, že bych si k ní mohla napsat text. Takhle to ke mně přichází. Nikdy mě nenapadlo, že bych si mohla napsat texty pro většinu písniček na albu. Tu ctižádost nemám.
Píšete ještě básně?
Kdo z nás básně nepsal. Znamenají pro mě velkou svobodu, protože mi dávají možnost psát úplně o všem. Když píšu písňové texty, musím se logicky podřizovat hudbě. Už jenom proto, že je píšu většinou na hudbu, která je hotová. Patřím ale k těm, kteří, jakmile něco vytvoří, chtějí, aby to bylo co nejdříve vydané. Mám ráda, když se věci plynule posunují, nepíšu tedy takříkajíc do šuplíku.
V roce 2006 vyšly mé básně knižně, sbírka se jmenuje Milostně. Tím se kapitola mého básnění uzavřela. Od té doby jsem žádnou básničku nenapsala. A nechybí mi to. Nemyslím si ale, že je to trvalý stav, mám pocit, že ještě někdy nějaké básně napíšu. Přitom si ale ani nemyslím, že jsem básník.
Jak se vám líbí text písně Pravda z vína, kterou pro vás na desku napsal Xindl X, momentálně jeden z nejtalentovanějších textařů a písničkářů na české hudební scéně?
Xindla X oslovil Michal Máka z vydavatelství Supraphon, u kterého mé album vyšlo. Zeptal se ho, jestli by mi nechtěl napsat nějakou písničku, on odpověděl, že by byl moc rád, a pak mi poslal Pravdu z vína. Velmi mě překvapila nejenom kvalitou textu, ale i žánrem. Nejdřív se mi zdálo, že se trochu vymyká dalším písním, které na albu jsou. Dan Hádl jí ale připravil takové aranže, že mezi ostatní krásně zapadla.
Přesto je vaše nové album stylově poměrně barevné.
Každá písnička přicházela odjinud, na desce je zastoupeno několik autorů. Jsem ráda, že se propojily v celek, ze kterého podle mě žádná nevyčnívá, a přitom vtiskly albu celkovou hudební svobodu.
Opravdu pro vás žádná takříkajíc nevyčnívá?
Nevyčnívá. A ani by se mi to nelíbilo. Jako interpreta, který písničky nazpíval, by mě to vyrušovalo. Pokud by to měl být záměr, pak ano. Ale já chtěla, aby album bylo jednotné.
Dvě písničky pro vás napsala Radůza. Je to jediná autorka-žena na albu. Jsou mezi vámi pozitivní umělecké vibrace?
Jsou, ale určitě ne jenom proto, že jsme ženy. Anděl strážný byla první písnička, kterou jsem na nové album dostala. Byla jsem jí nadšená, protože je překrásná. Nejenom v případě Radůzy, ale i dalších autorů mě pak napadlo, proč si jako interpreti ty písničky nezpívají sami. Poslali mi je na demosnímcích, na nichž je nazpívali. Podle mě byly jejich verze výborné. Také mě napadlo, že by bylo dobré v tomto případě vydat album demosnímků. Bylo by to posluchačsky vděčné a zajímavé. Mimochodem, ještě se mi nestalo, aby mezi autory mých písniček na jednu desku bylo tolik zpěváků.
Ovlivňovala jste nějak ty skladby?
Ne, to bych si netroufla. Myslím si, že když je interpretovi nabídnuta písnička, měl by ctít záměr autora. Na druhou stranu mám zásadu, že když už od někoho dostanu písničku, je má. Už se o ní s autorem neradím.
.
Hana Zagorová a Petr Rezek potěšili Mladou Boleslav
Hana Zagorová a Petr Rezek s kapelou Boom!Band Jiřího Dvořáka potěšili mladoboleslavské publikum na vánočním koncertě, který se konal ve čtvrtek 20. prosince v Domě kultury. Návštěvníci ve zcela zaplněném sále zažili dvou a půl hodinový koncert, v němž první část patřila vystoupení Petru Rezkovi a poté sklízela ovace publika držitelka devíti Zlatých slavíků Hana Zagorová.
Po interpretaci několika nejznámějších skladeb a směsi plné největších hitů Hany Zagorové se na pódium vrátil Petr Rezek, aby společně představili duet Duhová víla. Hana Zagorová v samém závěru koncertu přidala i jednu ze svých nejoblíbenějších skladeb "Maluj zase obrázky". Publikum si ještě vyžádalo přídake v podobě společného duetu Rezka a Zagorové Vánoční tajemství. PO koncertě následovala ve foyer Kulturního domu autogramiáda a řada diváků si na místě pořídila CD nebo DVD s Hanou Zagorovou a Petrem Rezkem.
To oni odhalili nemoc Zagorové! Hanička Písnička se spolužáky z JAMU
Před půlstoletím se rozletěli do světa, absolventi brněnské JAMU 1968 v čele s Hankou Zagorovou (71) se však rádi scházejí dodnes. Naposledy v pražském klubu MAT. Na srazu navíc spolužák Miroslav Středa rovnou oslavil 73. narozeniny.
„Uteklo to jako voda...“ svěřila zpěvačka Blesku. A raději tu úctyhodnou číslovku přepočítala! Na setkání přijela ze Slovenska, kde měla turné. Málokdo dnes ví, že majitelka devíti zlatých slavíků je vystudovaná herečka. Poznatky ze školy osvědčila například v dodnes reprízovaném filmu Trhák.
Hudba v ní ale byla už tehdy. „Pamatuju si, že při přijímačkách pořád hrála na piano a zpívala,“ prozradila herečka Zdena Herfortová (72). Právě představitelka paní Šiktancové z Četnických humoresek si ve třetím ročníku všimla, že ta milá usměvavá Hanička je nějak pobledlá: „Nezdálo se mi to, bývala i unavená, tak jsem ji přiměla zajít k lékaři.“ Ten Hance zjistil vážnou nemoc krve, s níž se pak prala celý život.
Pořád ve spojení
S další spolužačkou Vlastou Peterkovou (71) se Zagorová kamarádí dosud, patří k jejím nejbližším. Představitelka Blanche z Doktorů z Počátků nechybí na žádných jejích důležitých koncertech a křtech.
Přestože se zpěvačka ve třeťáku musela se spolužáky ze zdravotních důvodů rozloučit a absolvovala až o rok později s jiným ročníkem, stýkají se všichni. „Víme o sobě díky Jardovi Somešovi, který nás obětavě svolává,“ vysvětlila Vlasta.
Vedle Trháku z dalších filmových rolí Hany Zagorové stojí za zmínku film Madam a sedm loupežníků (1969) či inscenace Tlustý pradědeček (1970), anebo z poslední doby Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005). V televizi léta uváděla vlastní pořad Dluhy Hany Zagorové či později pořady Když nemůžu spát nebo šou Hogo Fogo.
Hana Zagorová: S manželem jsme zvyklí být spolu 24 hodin denně
Hana ZAGOROVÁ Zdroj: https://hodoninsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/rozhovor-hana-zagorova-hudba-mladi-stefan-margita-hity-20200731.html
5.8.2019
Hana Zagorová ze stáří strach nemá a nikdy neměla, dokonce si jako malá holka přála, aby už jí bylo 38 let. Dnes koncertuje sice méně než v době, kdy jí těch 38 opravdu bylo, ale reakce publika a energie, která z něj vychází, je jejím hnacím motorem, takže vlastně nemůže přestat.
Hudební publicista Jiří Černý řekl, že při koncertech lidem poskytujete iluzi, že se zastavil čas. Chtěla jste ho někdy zastavit? Mockrát v životě. Ale jsem realista, takže vím, že to není možné, a moc se tím nezabývám.
A jak to tedy děláte, že ho dokážete zastavit na koncertech? Za ten výrok panu Černému moc děkuji, ale nejsem si jistá, že dokážu zastavit čas. Ovšem je hrozně fajn, že se mě týká móda 60., 70. a 80. let, která se vrátila. Vážím si toho, že lidi chodí na moje koncerty a že pořád znají mé písničky. Navíc jsou to mladí lidé, což považuji tak trochu za zázrak.
Povídáte si s těmi mladými lidmi a zjišťujete, kde přišli na vaše písničky a od koho je mají rádi? Kdybych řekla, že se s nimi scházím a povídáme si, to by asi bylo trošku velkohubé, protože na to bych opravdu neměla čas. Ale samozřejmě se vyptávám. Většinou mě znají od rodičů nebo prarodičů, dokonce už se objevil někdo, kdo mě zná od praprarodičů, což je tedy úžasné. Zdroj: https://hodoninsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/rozhovor-hana-zagorova-hudba-mladi-stefan-margita-hity-20200731.html
„Já nemám strach ze šedých vlasů a nepočítám, kolik mi zbývá času…“ Tato slova zpíváte v titulní písni vašeho posledního alba Já nemám strach. Měla jste někdy, třeba jako malá holka, strach ze stáří? Představte si, že já, když jsem byla malá holka — a vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo — jsem si strašně přála, aby mi bylo osmatřicet let. Bylo to v období puberty. Tenkrát jsem si říkala, že v osmatřiceti už budu vědět, co chci, a budu mít ve svém životě jasno… Jinak ten text, který jste citoval, pro mě napsal Marek Ztracený, ale klidně bych se k němu hlásila jako ke svému, protože Marek používá dokonce stejný slovník jako já, a to je u autora málo vídaná věc.
Ještě bych se vrátil k té osmatřicítce. Když jste slavila 38. narozeniny, vzpomněla jste si na své holčičí přání a věděla jste už co se sebou? Myslím, že docela jo. V té době jsem ale byla v takovém pracovním nasazení, že si nejsem jistá, jestli bych měla čas sedět s rukama v klíně a přemýšlet o tom, jak je to fajn, že je mi osmatřicet. Byla jsem v hrozném zápřahu. Tehdy to bylo období, kdy jsem dělala 28 koncertů měsíčně, a to opravdu nemáte čas přemýšlet o takových věcech. Ale musím říct, že se svým životem jsem byla v souladu.
Za svůj život jste nasbírala spoustu cen od Moravského vrabce až po Zlatého slavíka, kterého jste získala dokonce devětkrát. Když je něčeho moc, ztrácí to hodnotu. Jakou váhu přikládáte těm nejrůznějším oceněním? Jak vás mohlo napadnout, že to ztrácí hodnotu? S tím já se naprosto neztotožňuji. Je naopak fajn, že lidi vám projevují důvěru a neomrzí je pro vás hlasovat. Zažila jsem devět Zlatých slavíků a hrozně jsem si vážila přízně lidí tenkrát – a i dnes. Nemyslím si, že by ty ceny ztrácely na váze.
Nedávno jste natočila nový klip. Všímáte si, kolik má zhlédnutí na internetu? Asi před pěti minutami mi moje asistentka Renata Veselá napsala zprávu, že klip už vidělo přes sto pět tisíc lidí. To je bezvadné! Sice nevím, kolik zhlédnutí mají běžně kolegové, ale v každém případě je skvělé, že sto pět tisíc lidí mělo chuť podívat se na můj klip, ať už proto, že jsou zvědaví, nebo se jim ta písnička líbí. To je přece úžasné číslo.
Překvapilo mě, jak často koncertujete. Co vám říká slovo odpočinek? Odpočinek samozřejmě musí být. Ideální by bylo, kdyby práce s odpočinkem byla v rovnováze, ale to bohužel není možné. Navíc si myslím, že koncertování, reakce publika a energie, která z něj vychází, je vlastně mým hnacím motorem. Na tohle já jedu.
Už nějaký čas opět vystupuje s kolegou Petrem Rezkem. Koho napadlo znovu uspořádat koncerty vaší hvězdné dvojice? Napadlo to mne. Myslím, že s Petrem jsem pracovala do roku 1986, po letech jsem v Lucerně pořádala koncert se všemi lidmi, se kterými jsem spolupracovala, a pozvala jsem i Petra. Bylo těžké ho vůbec sehnat, protože byl zašitý někde na chalupě a dělal scénickou muziku pro různá divadla, ale nezpíval. A nikdy si nemyslel, že by ještě mohl zpívat. A tehdy, když přijal pozvání a já jsem ho slyšela po tolika letech zpívat v Lucerně, jsem mu říkala: „Jak je to možné, že nezpíváš? Protože on zpívá opravdu báječně. Takže jsem mu umožnila takový restart nebo jsem ho možná těmi svými řečmi nastartovala, což je moc fajn. Petr je zpěvák tělem i duší. A taky mě moc těší, že už po léta nás na koncertech doprovází Boom! Band Jiřího Dvořáka, což je nejen senzační kapela, ze které jde úžasná energie, ale i parta skvělých lidí. Mám je všechny moc ráda.
Co se změnilo od 70. a 80. let, kdy jste s Petrem byli na vrcholu popularity? Všechno. Určitě publikum, protože našich vrstevníků na koncerty chodí čím dál méně. Naopak se rozšiřuje spektrum návštěvníků od hodně mladých lidí až po ty, kteří se věkem přibližují k nám.
V dobách největší slávy jste byla hodně populární v zahraničí, například v Polsku nebo v Německu. Koncertujete ještě za našimi hranicemi? Už docela hodně let ne. Jednoho dne jsem si prostě řekla, že je to tak akorát, a začala jsem odmítat nabídky na koncerty v zahraničí. A nemám pocit, že bych udělala špatně. Když tam koncertujete každý měsíc, tak je to něco jiného, než když se tam nějaký rok neobjevíte a navazujete tu přetrženou nit. Nemám to moc ráda a nevěřím tomu.
Překvapí vás ještě něčím publikum, nebo už jste na pódiu zažila všechno? Publikum má svou hlavu a je vynalézavé. Písničku Maluj zase obrázky zpívám desítky let. S radostí říkám, že mě provází životem a kariérou. A vzpomínám si, že naposledy mě překvapilo, když poprvé někoho na koncertu napadlo dát mi polárkový dort. V té písni se zpívá, proč mi někdy nekoupíš polárku. Písnička skončila a jedna slečna mi ji podala. To ještě nikdy nikoho nenapadlo. To bylo velké překvapení.
Váš manžel zpívá po celém světě. Jak často se vlastně doma potkáte? Zrovna teď je období, kdy spolu každý den vstáváme, máme to tak vlastně už 26 let. To je hrozně fajn. I když Štefan vystupuje někde v cizině v těch nejlepších operních domech, kde nastudování inscenace trvá šest týdnů, minimálně tři týdny jsem tam s ním. Když jsme od sebe čtrnáct dnů, je to opravdu hodně dlouhá doba. Jsme zvyklí být spolu 24 hodin denně.
Můžete se projít po Praze, aniž by vás někdo zastavil a nechtěl se s vámi vyfotit? Vždyť ono je to fajn! Musím říct, že to není tak masivní, že by stála řada sta fanoušků s foťáky, ale samozřejmě vnímám pozornost lidí a jsem za ni ráda. Musím říct, že bych asi daleko více vnímala, kdybych najednou zjistila, že ta pozornost už není. To by mě překvapilo víc, než když se mě někdo zeptá, jestli se se mnou může vyfotit. To mi opravdu nevadí.
Jak jste na tom se sociálními sítěmi, bez kterých se dnes skoro nikdo neobejde? Facebook mi moc hezky spravuje Jarda Telekeš, ale aspoň chvilku denně se mu věnuji. Nemohu si s každým psát, to by se z časových důvodů nedalo zvládnout, ale jsem moc ráda, že je tam tolik příspěvků a tolik „followerů“.
Loni jste dostala Zlatou desku. Když porovnáte počet prodaných kusů, které byly potřeba k získání Zlaté desky před listopadem 1989 a kolik je potřeba dnes, je to velký rozdíl? Myslím, že je to nebetyčný rozdíl. Nevím, za kolik kusů je Zlatá deska teď, ale kdysi, když jsem vydávala desky, byl jenom první náklad 150 tisíc kusů. Proto nerada srovnávám dnes a tehdy, protože se to opravdu srovnávat nedá. Když tenkrát vyšla deska, byla to událost. Okruh lidí, kteří vydávali desky, byl tisíckrát menší a neměli jsme každodenní kontakt s cizí muzikou. Ale pro nás to bylo fajn, abych řekla pravdu. I když ten náklad 150 tisíc se týkal jenom několika málo lidí, já jsem k nim patřila.
Divadlo Semafor letos slaví 60 let. Vy jste jím také prošla. Zajdete se tam někdy podívat? Ano, byla jsem se podívat na Kytici, která mě zajímala i proto, že jsem v ní v 70. letech hrála. V Semaforu jsem hrála dva roky a musím říct, že tehdy to byla vysoce prestižní záležitost. Proto jsem měla hroznou radost z toho, že mi pan Suchý nabídl účinkování v Erbenově Kytici. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Semafor bylo a je divadlo, bez kterého si nedovedu představit českou kulturu, protože by v ní určitě zela velká mezera. A pana Suchého mám ráda, protože je to strašně pracovitý a fajn člověk.
Původně jste měla našlápnuto na kariéru herečky. Zalitujete někdy, že to nakonec nedopadlo? Říkáte si, jaké by to bylo, kdybyste dnes hrála divadlo? Představte si, že vůbec nelituji. Ani trošičku. Je to určitě tím, že jsem ten typ, který nemá rád „co by bylo, kdyby“. Život je krátký a pádí strašně rychle kupředu na to, abychom se zabývali tím, co by bylo, kdyby… Obzvláště když hodně pracujete. Žiju přítomností a dívám se jen kousíček dopředu. A protože jsem ještě ke všemu fatalista, myslím si, že je všechno tak, jak to mělo být.
Kdysi jste prodělala tuberkulózu, kvůli onemocnění krve jste přes 30 let chodila každých jedenáct týdnů na transfuze, zkrátka neměla jste to v životě lehké. Když na vás přišla těžká chvíle, s kým jste se dělila o svoje starosti, jestli to není příliš osobní otázka? Je. A já bych se opravdu nechtěla zabývat svými chorobami… Myslím, že je velký dar, když vedle sebe máte člověka, se kterým souzníte, a to já mám, takže jsem opravdu šťastná.
Povídáte si s těmi mladými lidmi a zjišťujete, kde přišli na vaše písničky a od koho je mají rádi? Kdybych řekla, že se s nimi scházím a povídáme si, to by asi bylo trošku velkohubé, protože na to bych opravdu neměla čas. Ale samozřejmě se vyptávám. Většinou mě znají od rodičů nebo prarodičů, dokonce už se objevil někdo, kdo mě zná od praprarodičů, což je tedy úžasné. Zdroj: https://hodoninsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/rozhovor-hana-zagorova-hudba-mladi-stefan-margita-hity-20200731.html
Hana ZAGOROVÁ * Se narodila 6. září 1946 v Petřkovicích na Ostravsku. Otec byl stavebním inženýrem, matka učitelkou. * V roce 1968 absolvovala herectví na brněnské JAMU a vydala svůj první singl. Poté se začala věnovat zpívání. * Patří k nejznámějším českým zpěvačkám. Během své kariéry se stala druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v kategorii zpěvačka, když získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. * Po celém světě se prodaly miliony jejích alb. Zatím poslední album s názvem Já nemám strach vydala loni v září. * Účinkovala v mnoha televizních a rozhlasových pořadech doma i v zahraničí. * Prvním manželem Hany Zagorové byl v letech 1986—1992 tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Po rozvodu s ním si vzala 30. května 1992 slovenského tenoristu Štefana Margitu.
Hana ZAGOROVÁ